Alchemilka - kontryhel
Alžběta byla horskou poštačkou v Krkonoších. Ráda chodila pěšky už od dětství a hory i svou práci milovala. Bavilo jí roznášet dopisy lidem do chalup i naslouchat jejim příběhům. Stala se důvěrnicí žen, které se jí často svěřovaly s důvěrou, že neprozradí dalším jejich "listovní tajemství" když si stěžovaly na své manžely či tchyně...
Většina stavení vzdálených od silnice měla schránku dole u cesty, ale některým starším starousedlíkům nosila pošťačka dopisy i nahoru na samoty, kdy musela vyšlápnout i pěkný kopec. Mezi takové případy patřila i stará bába kořenářka zvaná Vondruška, která sbírala léčivé bejlí po horách a pomáhala potřebným. Alžběta k ní ráda vždy vyšplhala až nahoru k lesu, daly si spolu čaj a poslouchala její moudré rady. Mnozí místní měli bábu Vondrušku za bláznivou, ale hned ji vyhledávali, jak jim samotným bylo ouvej, k doktorovi do města bylo daleko. Chodily za ní hlavně ženy pro lék i pro radu, neměla telefon a kdo jí potřeboval, musel pro ni dojít nebo poslat. Bába Vondruška byla čiperná a neváhala dojít přes kopce všude tam, kde jí potřebovali. Často si ani peníze nevzala a dostávala za pomoc vajíčka, koláče, slaninu, čeho kde měli nazbyt a tak ani dolů do městečka moc nechodila jen občas nakoupit to nejnutnější. Jednou v zimě bylo po chalupách hodně nemocných a Alžběta vypravila za Vondruškou do chalupy pro čaj pro sousedku, ale našla kořenářku ležet v posteli s horečkou. "Ale babi, snad nestůněte? Ach, douče, porád druhejm pomáhám a sama ted chcípám...a kdo si na mě vzpomene? jseš hodná holka, nejseš ty anděl nebejskej? Ažběta bábě zatopila ve vychladlých kamínkách, uvařila čaj a česnečku a ujistila jí, že domluví sousedkám aby se o ní postaraly dokud bude nemocná "Babi, nemám vám zavolat sanitku? Vondruška zasténala: "Jen to néé, k žádnýmu dochtórovi nechci, mám svoje horský bejlí léčivý a to je nad všechny dochtorský kejkle. Z tý mojí chalupy mě živou nikdo nedostane, tady zvostanu až do smrti." Alžběta jí uklidnila ať se zbytečně nerozčiluje, že jí sousedi jistě pomůžou. Obešla nejbližší chalupy s prosbou o pomoc pro Vondrušku a mnohé matky si vzpomněly, kolikrát jim bába už vypomohla a že jí to ted aspoň vrátí, navařily pro ni a chodily jí zatápět, než se uzdravila. Na horách bývají zimy dlouhé a horalé si odjakživa pomáhali navzájem.
S jarem jak roztál sníh, přišla i k Vondrušce nová míza a už hledala na mezi první kvítky podbělů, devětsilů a těšila se ze slunka. Alžběta už měla poštu roznešenou a tak si vyšlápla za Vondruškou, podívat se, jak se jí po zimě daří a měla radost, že ji vidí venku zas čipernou a zavolala na ni: "Dobrej den babi, koukám, že už běháte jak srnka, jdu vás pozdravit." "Alžbětko, pěkně vítám, anděli, zachránilas mi život, nebejt tebe, tak jsem tu nejspíš v zimě zmrzla. Pojd, dáme si čaj a vymyslíme, čím bych se ti holka mohla odvděčit zasejc já ?" Sedly si pak s čajem na sluníčko na lavičku před chalupou a Alžběta se jí svěřila, že by asi potřebovala nějaký ženský čaj, že ta její perioda je nějaká nepravidelná. Vondruška se jí ptala, a jak to máte spolu s Václavem? víš že ženský potíže obvykle ukazujou, že něco neklape v manželství ? Alžběta se dívala překvapeně, tak to by mě teda nenapadlo, ale je pravda, že poslední dobou spolu moc nemluvíme, jako by mě ani neviděl, ani mě neobejme jako dřív, už to není láska jako zamlada, no co bych ale chtěla po dvaceti letech...děti už nám z hnízka vylétly a bez nich není tak veselo. Vondruška se zeptala, ale ty ho máš stále ráda? Alžběta přisvědčila, inu mám, je to hodnej muskej a oproti jinejm, co si ženský porád stěžujou, si já na něj stěžovat nemůžu." Vodruška ukázala Alžbětě na první lístky kontryhele na mezi. "Podívej, na ty vějířky s kapkou rosy uvnitř, to je rosička - kontryhel neboli alchemilka. Kapička připomíná slzu ženy naříkající nad svým trpkým oudělem a věčně nespokojené se svým mužem. Co chceme od druhým, musíme jim nejprve sami dát, lásku a úsměv rozdávej a pak se ti vrátí od druhých. Alchemilka odjakživa ženám pomáhala, pomůže i tobě, jenom nezapomeň v duchu pěkně poprosit její vílu, která dává rostlince léčivou moc a pak jí také poděkovat." Alžběta se usmála a pomysela si, že Vondruška je trochu bláznivá, ale bylinám rozumí jako nikdo jiný a povídá si s nimi i se stromy, tak proč jí nevěřit.
"Dobrá babi, nikdy jsem žádnou vílu neviděla, jen v pohádkovejch knížkách pro děti, ale zkusím si ji představit. Sedla si na mez na vyhřátý kámen poblíž kontryhele a zavřela oči, slyšela radostné zpívání ptáků a bzučení prvních včel a možná i chvilku zdřímla, když tu se jí ve snu zjevila krásná zářivá víla bíle oděná se svítící perlou v rukou, kterou jí podávala se slovy: "Milá Alžběto, mám z tebe radost, jsi člověk dobrého srdce a pomáháš bližním. Mé dobré přítelkyni Vondrušce jsi pomohla a za to ti já Alchemilka věnuji zázračnou kapičku perličku čistého ženství. Tak jako vzácná perla vzniká díky nekonečné trpělivostí perlorodky, která pomalu obaluje obyčejné zrnko písku svou perletí, tak buď i ty trpělivá ke svému muži a čistým citem obaluj a zjemňuj vše hrubé. Jako voda zvolna rozpouští sebevětší kámen na písek, tak žena každou překážku zvolna láskou zdolává a lásku rozdanou pak zpět dostává." Děkuji ti krásná paní, za tvůj vzácný dar, řekla v duchu Alžběta a perlu si vložila do svého srdce.
Po chvíli slunce schoval mráček, ochladilo se a Alžběta se probrala na mezi a přemýšela o svém zvláštním snu. Natrhala si pár lístků kontryhele a s pytlíkem čaje od Vondrušky a neviditelnou září ve svém srdci se vydala zas domů. Cestou ji zdravili soused: Pani pošťando, vy jste dneska celá omládlá, jak to děláte? To aby si vás ten váš starej víc hlídal habyste mu neutekla s ňákym zajícem... třeba se mnou..." Alžběta se mu zasmála a večer připravila svému Václavovi jeho oblíbené jídlo k večeři a s úsměvem ho přivítala, když se vrátil z práce. Podíval se na ni tak nějak zvláštně a úsměv jí oplatil se slovy: Dobrej večír Alžbětko, tady to ale voní, že tys mi uvařila dobrou večeři? A čím to je, že ti to dnes tak sluší, jako by tě jaro omladilo?" Že jsem si toho dřív nevšim...
Alžběta mu vyprávěla: "Byla jsem za starou Vondruškou a dala mi čaj prý z kouzelnýho bejlí, že prej jsem jí v zimě zachránila život, jak byla marodná. Chvíli jsem tam na sluníčku venku usnula a takovej krásnej sen jako z pohádky se mi zdál. Vzpomněla jsem si, jak dlouho už jsme spolu nebyli jen tak se projít k našim břízkám, kam jsme dřív chodívali. Co nám děti jako ptáčata z domu odlétly, jako bychom spolu už ani neměli žádnou radost. Najedli se a Václav jí jídlo chválil a pravil: "Jsem já to ale mezek, takovou krásnou a hodnou ženu doma mám a milovat ji zapomínám..." No vždyť vlastně máme teď na sebe víc času, když jsou děcka z domu a dneska je takovej vlahej jarní večír, že bychom mohli ven zajít. Já bych ti nejradši dal hubičku, abych všechno napravil, jestli teda nepohrdneš svým starým vomšelým Václavem... Alžběta se smála když jí políbíl: "Neboj Václave, oproti sousedovi starýmu Fraktálovi odvedle, co mi dneska žertem nadbíhal, jseš pořád ještě zachovalej fešák."
Na horách zapadalo slunce a barvilo je dorůžova od červánků, do svahu k lesu kráčela dvojice kolem břízek, co na tom, že už nebyli mladí, láska zralá a životem zkoušená je tou nejcennější.
Na louce se třpytily rosičky alchemilky v záblescích posledních růžových paprsků slunce jako perly, připomínající, že nejvzácnější perlou - ozdobou každé ženy je čistota její duše.
Pošťanda Alžběta pak posílala další ženy za kořenářkou Vondruškou pro zázračný kontryhelový čaj. Sousedky, které si na své protejšky neustále stěžovaly, se vyptávaly Alžběty, jak to dělá, že je tak spokojená, že se její muž do ní po letech snad znovu zamiloval..." Alžběta se tajemně usmívala, když si ji dobíraly: "Jó něco na tom bude, to asi kouzelný bylinky od Vondrušky způsobily, ale také moje věrná láska k Václavovi.
Více o použití bylin najdete ve dvou knihách autorky „Bylinky pro děti a maminky 1.+2.“ z Grady, bez souhlasu autorky není dovoleno tento text kopírovat a zveřejňovat, vztahují se na něj autorská práva. Váš názor mě zajímá, můžete mi napsat do níže uvedeného mailu.
