Magdaléna Dobromila Staňková - pro časopis Jóga dnes 1/2021
Pan Nespokojený byl pekařem a vozil své zboží do několika kaváren a cukráren ve městě. Dnes ale neměl dobrý den, vlastně on ho neměl skoro nikdy, protože málokdy byl spokojen, jak už vypovídalo jeho jméno. Tentokrát už měl tušení, když se v noci budil, že ho očekává náročný den, a tak se ani moc nedivil, když mu už u druhé zavážky jeho stařičká dodávka vypověděla službu a nechtěla jet dál. Vztekal se, nadával kopal do auta, ale nic nepomáhalo…Musel tedy počkat na odtahovku a mezitím mu majitelka kavárny uvařila aspoň dobrou kávu, aby se uklidnil. Jak byl v tom svém oblaku hněvu, ani si nevšimnul, že u stolečku sedí spolu s ním babička u kávy a větrníku a usmívá se na něj. Dobrý den mladíku, pravila ta stařenka, copak se vám přihodilo, že jste tak rozčilený? Pan Nespokojený zavrčel cosi, že už to ráno tušil, že ho čeká den blbec a proč vždycky na něj se musí všechny problémy lepit, když to nejmíň potřebuje. Babička mu odpověděla: No vidíte vy máte zrovna den blbec a já mám dnes nejúžasnější den z celého týdne a víte proč? Protože je dnes čtvrtek, a to si zde dopřávám dobrou kávu a větrník, mají tu úžasně dobré zákusky, chodím sem už léta cestou z hospice, kde pomáhám milosrdným sestrám. Pan Nespokojený se užasle podíval na svou spolustolovnici a řekl jí, že ty zákusky peče jeho paní a že je sem rozváží, ale dnes se mu rozbilo auto a nemá na nové ani na opravy, všude samé problémy a dluhy, a přitom se tak snaží. Babička mu řekla: “To musíte být šťastný manžel, když vaše žena umí takové výborné zákusky.” Pan Nespokojený opět zavrčel, že zákusky sice jeho žena umí, ale doma se prý pořád hádají o peníze a děti zlobí a také chtějí akorát peníze. To jistě znáte sama, jestli máte děti a vnoučata. Paní Užasná se stále usmívala na svůj větrník i na pána, který si stále stěžoval, neboť dosud nedospěl k moudrosti vděčnosti. Nepoznal dosud, že nejprve je třeba dávat druhým a děkovat abychom mohli sami dostávat, a to platí stejně v lásce jako ve financích. Pravila klidně: „Víte pane, já děkuji každé ráno Stvořiteli za každý další úžasný den svého života, který tu smím prožít. Nikdy totiž nevíme, jak dlouhý či krátký čas je nám tu na zemi určen. Nemám vnoučata ani nikoho z rodiny, jsem už dlouho sama, můj syn i manžel zemřeli naráz při autonehodě, synovi nebylo ještě ani osmnáct let. Chodila jsem do kostela a nemohla jsem pochopit, proč mohl Bůh dopustit takovou nespravedlnost, ztratila jsem v něj svou víru a nechtěla už dál žít. Pak mě ale plačící na hřbitově našla jedna hodná žena, asi anděl to byl, která mě ze smutku uzdravila a přivedla do hospice abych pomáhala druhým lidem. Mám jen malý důchod a moc toho ani k životu nepotřebuji, stačí mi ten váš výborný větrník jednou za týden a pocit, že ještě mohu být užitečná, a to mě naplňuje štěstím. Seznámili jsme se kdysi s mým báječným mužem právě po válce v cukrárně a na větrníky jsme chodili spolu.
Pan Nespokojený se poněkud zastyděl za své stížnosti před touto skromnou a pomáhající ženou, která nezahořkla ani přes těžkosti svého života. Po chvíli již mu zvonil mobil a šel řešit opravu svého auta, tak se s paní Užasnou rozloučil a poděkoval jí za její moudrá slova. Mnohokrát si pak na ni vzpomněl a na svou milovanou babičku, která ho jako dítě brávala do kostela a učila modlitbám, ale už nežila. V duchu pak děkoval každé ráno za rodinu a vše, co má a jeho život se pomalu ale jistě počal obracet k lepšímu. Dokonce se začal pozorněji chovat ke své ženě a zjistil, že i ona se na něho víc usmívá a že jejich manželství, ještě může být šťastné i po letech, když si na sebe udělali víc času. I své děti se snažil učit vděčnosti a pracovitosti. Jak děti vyrůstaly, víc pomáhaly v pekárně jako brigádníci, aby si vydělaly na své potřeby, a rodiče pak měli víc času na sebe. Zavážení zákusků do kavárny, kde se potkali s paní Úžasnou, si plánoval vždy ve čtvrtek, aby se mohli potkat. Nosil jí osobně větrník zdarma jako pozornost podniku. Udělal si i chvilku na povídání s ní u kávy, při kterém se mu dostávalo vždy moudrých rad. Už poněkolikrát ji však v kavárně nenašel a doptal se na ni v hospicu. Tolik pomáhala druhým až jednou sama onemocněla, a potřebovala, aby se někdo postaral o ni. Pan Nespokojený za ní chodil do nemocnice a nosil jí tam tajně větrníky i přes protesty lékařů, mysleli si nejprve, že je to její syn. Než vydechla naposledy, pošeptala mu, že měla úžasný život a štěstí na dobré lidi a že už se těší na druhý břeh. Zavřela oči a usmívala se….
Pan Nespokojený si možná později změnil jméno na Spokojený a nosil se svou ženou babičce místo větrníků na hřbitov květiny. Vůni kávy si navždy spojil s paní Úžasnou, která mu svou skromností změnila život k lepšímu.
Možná si řeknete, že káva ani cukr nejsou zdravé…to ví přeci každé malé děcko, ale ukažte mi někoho, kdo nemá rád cukrárny? Někdy i káva a sladký větrník může být zdravější a přinášet více radosti než striktní zdravá strava bez lásky. Nemůže být šťasten ten, kdo neustále zapomíná přes všechny starosti běžného dne na vděčnost a radost, jedině v radostném tvoření můžeme radost předávat dál. Najdi si každý den čas na poděkování a modlitbu vděčnosti, čas na alespoň malou radostičku, a zalévej ji láskou, aby z ní vyrostl veliký strom porozumění, třeba i kávovník.
